V něm vysvětlila, proč se vůbec rozhodla zpracovat do filmu vlastní vzpomínky na týden, během něhož čekala na potvrzení diagnózy, že umírá na rakovinu. “Na to se vždycky ptají a odpověď je docela jednoduchá. Tenhle film jsem natočit nechtěla. Sentimentální dramata o rakovině totiž nemám ráda. Ale nakonec jsem se tomu nemohla vyhnout a musela jsem toto nejvíc autobiografické dílo natočit, skoro proti své vůli. Bylo však pro mě důležité, aby nešlo o sentimentální drama o rakovině,” svěřila se filmařka.
Největší výzvou podle jejích slov bylo vybalancovat, aby film nebyl soukromý, ale osobní. “Tedy, aby se diváci dokázali identifikovat s emocemi a činy nejen lichotivým a třeba se zamysleli nad vlastním životem a rozhodnutími. Naděje je totiž mnohem víc filmem o životě než o smrti,” vzkázala režisérka a povzbudila obecenstvo, aby se během filmu nestydělo i přes dramatické existenciální téma smát.