Říkej, co mám dělat: Pasivita online dospívání

Říkej, co mám dělat je dramatem o dospívání a online prostoru, jeho režisérku k filmu ovšem inspiroval známý maďarský artový filmař Béla Tarr. “Na škole jsem k němu chodila na seminář a on po všech chtěl, aby natočili Odyseu. Během tří měsíců jsme neměli čas to zrealizovat, ale nápad moderně Odyseu interpretovat se mnou zůstal,” vyprávěla režisérka Julia Langhof divákům po projekci.

Protagonistou její verze se stal mladík z privilegované berlínské rodiny, který svůj pubertální vzdor ventiluje na videoblogu. „Scénář jsem psala dlouho, je totiž těžké vytvořit příběh kolem někoho, kdo je skoro pořád pasivní, kdo v nic nevěří a je jen takovým svědkem svého života,” svěřila se režisérka.

Když s psaním začala, sociální sítě se teprve rozjížděly. “Lidi se tehdy ještě nemysleli, že internet tolik mění naše vnímání sebe sama. Nyní už se ví, že závislost na médiích patří k nejčastějším závislostem dneška. Světová zdravotnická organizace se ji letos chystá oficiálně definovat,” upozornila Langhof. Internet ovšem a priori neodmítá. “Musíme k němu ale přistupovat se zodpovědností. Nemůžete zmizet za masou lidí bez názoru. Když se na něco díváte, znamená to, že se na tom i podílíte.”

Vizuální styl snímku si Julia Langhof nejdřív vyzkoušela na dvou krátkých filmech. “Chtěla jsem zjistit, jak na to lidi budou reagovat. Díky krátkým filmům nám producenti také víc věřili. Hrubý sestřih Říkej, co mám dělat totiž vypadal hrozně. Posprodukce trvala půl roku a bylo to docela peklo,” zavzpomínala filmařka, která potenciálním režisérům v sále poradila, aby se víc zajímali o to, jak funguje filmová produkce a distribuce.