Novinky
Speciální projekce: Utrpení panny Orléánské
Mimořádný zážitek nabídneme ve středu 31. března a ve čtvrtek 1. dubna v 19:30, kdy bude na dvou představeních v kině Lucerna uveden němý francouzský film UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ se sugestivní novou hudbou současného litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse v živém provedení Orchestru BERG.
Tento projekt, který vznikl loni, kdy byl Vilnius hlavním evropským městem kultury, bude uveden poprvé od své úspěšné vilniuské premiéry.Bronius Kutavičius, který se Febiofestu zúčastní osobně, je nejvýznamnější současný litevský skladatel, průkopník litevského minimalismu, ovlivněného svérázným litevským folklórem. Proslavila ho zejména oratoria s pohanskou tematikou.Orchestr BERG je špičkové těleso, které uvádí divácky atraktivní a inovátorské projekty. Klade důraz především na současnou hudbu a hudbu 20. století. Tu kombinuje například s divadlem, filmem, baletem, pantomimou, videoartem, výtvarným uměním apod., vystupuje často mimo tradiční sály. V současné době má na svém kontě již desítky světových premiér, ale také mnoho českých premiér vynikajících světových autorů.Národní filmový archiv o filmu uvádí:
V roce 1927 natočil dánský režisér Carl Theodor Dreyer ve Francii svůj poslední němý film, UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ. V běžné distribuci snímek ve své době prakticky propadl. Dnes platí nejen za nejlepší francouzský němý film, ale také za jedno z velkých uměleckých děl dvacátého století.
Dreyer nebyl prvním filmařem, jejž fascinovala postava Jany z Arku, mladičké francouzské dívky, která svou odvahou a odhodlaností přivodila rozhodující obrat v takzvané stoleté válce (přelom 14. a 15. století) mezi Francií a Anglií. Ten ve svém důsledku vedl k úplnému vypuzení anglických vojsk z francouzského území. Filmy o Janě z Arku se točily téměř od počátku filmové historie jak v Evropě, tak v USA. Jeden z nich, dnes už prakticky zapomenutý francouzský snímek režiséra Marco de Gastyne ZÁZRAČNÝ ŽIVOT JANY Z ARKU, pojatý jako výpravný velkofilm, vznikl dokonce ve stejné době jako Dreyerův film a komerčně byl úspěšnější. Vážněji pojaté filmy o Panně Orleánské ale pravidelně narazily na nezájem "normálního" publika, přesto to byli v každé době právě ti nejvýznamnější filmaři, kteří nedokázali odolat pokušení najít nové ztvárnění mýtu a po svém se vyrovnat s výzvou, kterou představoval nedostižný Dreyerův němý film. Především se jednalo o Roberta Rosselliniho (1954), Roberta Bressona (1961) a Jacquese Rivetta (1992).
UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ je film, u nějž lze těžko mluvit o předchůdcích nebo o následovnících - nevytvořil žádnou "školu". Jen jednou v dějinách se totiž podařilo postavit celovečerní film téměř bezvýhradně na sugestivní montáži velkých detailů lidské tváře, snímaných většinou v nezvyklých rakursech.
