Nepřehlédněte

1. 4. 2014

Itálie mi přirostla k srdci - Rozhovor s herečkou Barborou Bobuľovou

I přes vaše nesporné zahraniční herecké úspěchy, pro české a slovenské publikum budete vždy hlavně spojena s vaší rolí princezny v pohádce Nesmrtelná teta. Jak na tento film a natáčení s odstupem času vzpomínáte?

Na Nesmrtelnou tetu mám nádherné vzpomínky. Jednak proto, že se mi splnil jeden z mých dětských snů, stát se opravdovou princeznou s krásnými dlouhými vlasy a korunkou na hlavě. A pak také po profesionální stránce to pro mne byla jedinečná příležitost, jak stát jako dvacetiletá vedle takových herců jako Jiřina Bohdalová a Jaromír Hanzlík a obdivovat jejich herecké umění. Pozorovat je při práci pro mne bylo obrovskou školou a obohacením.

Hned jeden z vašich prvních italských filmů Princ z Homburgu režiséra Marca Bellocchia měl světovou premiéru v hlavní soutěži Festivalu v Cannes. Jak jste tento vstup do velkého světa filmu prožívala? Mělo to velký vliv na vaši další kariéru?

Na samotný Festival v Cannes vzpomínám jako na takovou pohádku, kde jsem se opět ocitla jako princezna, tentokrát princezna Natalie z filmu Princ z Homburgu, protože mě neustále česali, malovali a oblékali do krásných šatů a mojí úlohou bylo se jen usmívat a mávat na fotografy a občas odpovědět na nějakou otázku. Ve skutečnosti pro mne film Marca Bellocchia byl odrazovým můstkem do italské kinematografie. Díky tomuto filmu jsem se rozhodle definitivně na Slovensku sbalit kufry a zkusit štěstí v Itálii.

Jak těžké pro vás bylo se v Itálii jako cizinka prosadit a jak jste si poradila s jazykovou bariérou?

Začátky nebyly lehké, i navzdory tomu, že jsem měla v životopise film Marca Bellocchia. Pro italy jsem byla herečka z východní Evropy, které hraje v italštině se slovenským přízvukem. Proto mi většinou nabízeli klišé - role slovanky, která přijde do Itálie hledat štěstí a nakonec skončí jako prostitutka na ulici. Nedokázala jsem se smířit s tím, že si italové všechny dívky z východního bloku zaškatulkovali do rolí chudinek, které se stávaly oběťmi prostituce, proto jsem takové postavy odmítala a raději dřela na své italské výslovnosti, která mne ze začátku při filmových konkurzech velmi handicapovala. Dřina se mi ale vyplatila a postupně začaly přicházet, kromě chudinek z východního bloku, i zajímavější postavy.

Cítíte se nyní v Itálii doma? Chybí vám zde něco, pro co se musíte na Slovensko vracet?

Ano, Itálie mi už přirostla k srdci, se vším dobrým i špatným, co tato země nabízí. Cítím se tu jako doma, mám dvě dcery, které se narodily v Říme, získala jsem italské státní občanství. Co mi chybí ze Slovenska? "Mami, není mi dobře, přijď k dětem!", "Tati, porouchala se mi pračka, přijď se na ni podívat." Rodičovská opora.

Natočila jste i několik anglicky mluvených filmů. Byla byste ochotná kvůli práci opět změnit zemi, ve které žijete?

Asi už jen dočasně, i když se držím zásady nikdy neříkej nikdy. Takže dopředu nic nevylučuji. Musela by to ale být obrovská motivace, pro kterou bych Itálii byla ochotná vyměnit za jinou zemi.

Na jakém novém projektu v současnosti pracujete?

Před měsícem jsem dotočila film I Nostri ragazzi od režiséra Ivano De Matteo, s kterým jsem loni točila film Na hraně (k vidění na Febiofestu, pozn. red.). Příběh je volně inspirovaný knihou spisovatele Hermana Kocha Večeře. V současné době natáčím druhou část seriálu Terapie pro italskou televizní stanici Sky.

Jaký českí či slovenský film vás v poslední době zaujal?

Poslední české filmy, které mne opravdu oslovily bylo Štěstí Bohdana Slámy a film Ve stínu Davida Ondříčka. Z obou jsem měla nádherný zážitek Mrzí mne, že nemám podobný zážitek i z nějakého slovenského filmu.

- Ptala se Anna Kopecká


» zpět
 
sledujte nás na sociálních sítích » Facebook Youtube Twitter Instagram