Soutěž Nová Evropa
Již posedmé se v hlavní soutěži utkají o Grand Prix Febiofestu (a také o 5000 eur pro vítězného tvůrce a dalších 5000 pro potenciálního českého distributora) ambiciózní první a druhé snímky nastupujících talentů ze zemí Evropy. Nechybí zde generační výpovědi: portrét mladé ženy z muslimské rodiny, která chce žít nezávislý život (norská Jsem tvá), zpráva o objevování sexu v dospívání (belgická Dětská láska), traumatická vzpomínka na službu v armádě (izraelský Rock the Casbah) nebo na bratra, jenž se stal obětí drog (holandský Heroin). Pro začínajícího filmaře je typický také pohled na svět očima dítěte (německé Vlčí děti se vrací do období konce 2. světové války). Někdo si chce rovnou vyzkoušet žánrové kino, jak je tomu v případě party nadšenců z waleského Cardiffu (sci-fi Stroj dokazuje, že dobré nápady jsou někdy víc než hora peněz). Jsou zde ale také filmaři, kteří se zamýšlejí nad různými aspekty života v mnohem širších souvislostech, třeba nad důsledky falešných předsudků, které si společnost lehce osvojí (finská Egyptská princezna), nad morálním dopadem udavačství za komunismu (rumunská Roxanne) nebo nad prokletím života v zajetí vlastního tělesného postižení (polský Život je úžasný). A najdou se i tvůrci, kteří vědí, že humor není jen kořením života, ale také dobrého filmu, ať už se jedná o humor laskavý a plný porozumění k lidské slabosti (švédský Domov), parodii na vlastní kulturní stereotypy (francouzský 2 podzimy, 3 zimy) nebo o řízný černý humor (italsko-slovinský Zoran, můj synovec idiot). Ať už zvítězí kdokoliv, věřme, že naše 33 členná divácká porota rozhodne správně.
Panorama světového filmu
Jednou z příjemných věcí na mezinárodním filmovém festivalu je sledovat, jak se s novými filmy vracejí známá jména, která si už vydobyla své místo v programu i v srdcích diváků. A zrovna tato jména jsou pro tuhle sekci směrodatná. Letos je to například Andrzej Wajda, jenž životopisním příběhem Lecha Walesy přidal další příspěvek k mapování novodobých polských dějin. Určitě zaujme také nejnovější snímek Pawła Pawlikowského. Polský rodák se až po několika snímcích natočených ve Velké Británii a ve Francii, které Febiofest uvedl před dvěma lety v rámci jeho pocty, konečně vrátil do své vlasti, aby zde natočil sugestivní komorné drama Ida, oceněné na několika prestižních festivalech. Další slavný polský světoběžník Roman Polanski, držitel Kristiána z roku 2003, dokazuje každým svým novým opusem, že dovede jakoukoliv látku, tentokrát úspěšnou divadelní hru, přetavit ve svébytný filmový tvar, v případě Venuše v kožichu navíc s hereckým koncertem Emmanuelle Seignerové a Mathieu Amalrica. V sekci jsou ale zastoupeny i další výrazné tvůrčí osobnosti: kanadský tvůrce Denis Villeneuve vstoupil nedávno snímkem Zmizení úspěšně do Hollywoodu, ve stejné době natočil ale i o hodně nezávislejší kanadsko-španělskou koprodukci Nepřítel, ovšem opět s Jakem Gyllenhalem v hlavní roli. Jméno španělského režiséra Davida Trueby nás hned dvojím způsobem propojí s loňským jubilejním 20. ročníkem, kdy jsme v programu uvedli snímek jeho bratra Fernanda Malíř a modelka. A nejen to: David Trueba se pro svůj nejnovější opus Život je snadný, když zavřete oči nechal inspirovat 60. lety, kdy ve Španělsku natáčel Richad Lester snímek Jak jsem vyhrál válku, jenž jeho tvůrce osobně uvedl loni na Febiofestu. Právě kolem natáčení tohoto filmu, kde si hlavní roli zahrál legendární „brouk“ John Lennon, se odvíjí příběh španělského učitele, který se touží setkat se svým idolem. Slavnostní zakončení festivalu bude patřit další výpravné podívané, snímku Ranhojič německého režiséra Philippa Stölzla, jenž nás zavede do středověké Persie. Další německý tvůrce Thomas Arslan, známý představitel takzvané berlínské školy, šokoval vloni své fanoušky antiwesternem Zlato. Thriller Cizinec u jezera Francouze Alaina Giraudieho, jenž nás zavede do prostředí gay komunity, ve které řádí tajemný vrah, rozhodně není jen pro pravidelné návštěvníky sekce Jiný břeh. Belgické hudební životopisné drama Marina dojme nejen ty pamětníky, kteří touží po nostalgii 60. let, kdy ze všech tranzistorů zněl hit Marina, Marina. Snímek, jenž vznikl mimochodem v produkci bratří Dardenneových, líčí osudy autora této písničky, Rocca Granaty, na cestě za slávou a splněným snem. Jediný debut v tomto elitním výběru, Braserie Romantika, nezaujme pouze vyzrálou režií – příběh jednoho večera v bruselské restauraci vás možná navnadí pokračovat příjemnou večeří někde v okolí smíchovského Cinestaru. V roce 2010 věnoval Febiofest jednu ze svých poct také holandskému režisérovi Alexu van Warmerdamovi. Možná že i díky tomu se konečně dostal nejnovější film tohoto osobitého tvůrce, absurdní groteska Borgman plná černého humoru, do české distribuce. A právě o tom by festivaly měly být.
Made in USA
Sekce nabízí hned několik atraktivních vrcholů – Her Spikea Jonze získalo Oscara za nejlepší původní scénář, zatímco Nebraska Alexandera Paynea šest oscarových nominací. Událostí bude předpremiéra snímku Přežijí jen milenci, nejnovějšího opusu gurua amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche, nebo rovněž předpremiérové uvedení spektakulární podívané Noe Darrena Aronofského, natočené v 3D. Zvláštní pozornost si ale zaslouží i malá podsekce věnována literárním hrdinům americké beat generation. Nejenže se v ní vedle Ginsberga, Burroughse nebo Ferlinghettiho setkáte rovnou třikrát s Jackem Kerouackem v podání Jacka Houstona (Zbav se svých miláčků), Jean-Marc Barra (Big Sur) a Sama Rileyho (Na cestě), zároveň je důkazem, že i v zemi, kde je filmová výroba orientována hlavně na zisk, stále zůstává místo také pro kulturní ikony.
Asijské panoráma
Asijská kinematografie, to už dnes nejsou jen tradiční země jako Čína, Korea nebo Japonsko, i když jejich zástupci nemůžou v našem výběru chybět. Produkce v Číně je obrovská, dnes ale jen stěží narazíte na snímek, jenž by byl natočen ve standardních podmínkách, tedy ne ultra low-budgetovým undergroundovým způsobem, a nebyl přitom poplatný neustále bdělé státní propagandě. Tato kriteria ovšem beze sporu splňuje režisér Jia Zhang-ke se svým nejnovějším opusem Dotek hříchu, ostrou obžalobou poměrů v zemi, která dohromady skloubila to nejhorší z komunismu i z kapitalismu. Koreu reprezentuje hvězda tamějšího artového filmu, režisér Kim Ki-duk, svým nejnovějším snímkem Moebius, ve kterém jeho fanoušci najdou vše, čím se tento nekompromisní tvůrce zapsal do dějin světového filmu. A z Japonska se na Febiofest vrací sympatický Atsushi Funahashi se svým nejnovějším opusem Chladné květy sakury, emocionálně silným příběhem jednoho nepřípustného milostného vztahu. V přehlídce asijského filmu nemůže samozřejmě chybět ani zástupce íránské kinematografie. Snímek Proti pravidlům je důkazem, že místní filmaři neztrácejí odvahu a naopak se stále otevřeněji, zbaveni jazyka pracujícího se skrytými významy a symboly, vyjadřují o traumatech života v nesvobodné zemi. Silné zázemí mladých talentů na Tchaj-wanu, brilantně zvládajících různé žánry, reprezentuje thriller Duše režiséra Chung Mong-honga. Zlatá kamera za nejlepší debut na festivalu v Cannes putovala do Singapuru, za rodinné drama Ilo Ilo ji získal režisér Anthony Chen. Těžkému údělu Kurdů, národu bez domova, se ve svých snímcích věnuje ve Francii žijící Hiner Salem. Také jeho nejnovějšímu opusu Má hořkosladká zem ovšem nechybí ani notná dávka absurdního humoru. Do exotického Bhútánu se vydal australský filmař Greg Sneddon, aby zde natočil Šípy hromového draka, snímek prodchnutý buddhismem a tím pádem ryze asijský. A pak je zde ještě Indie: země s největší filmovou produkcí na světě prožívá velký boom a stále více se prosazuje na světových festivalových fórech. Důkazem jsou hned tři snímky v našem výběru, reprezentující různé aspekty tamější tvorby, které mají ale jedno společné: vysokou uměleckou kvalitu. Dva z nich, Lhářova kostka a Sidhardt, mají společné téma – vyprávějí o těžkém údělu těch posledních, lidí, kteří patří k nejnižší společenské třídě a jsou nejvíce vykořisťováni a zneužíváni. Třetí indická produkce, Přestřelka v monzunu, je debutem, jehož autor Amit Kumar dokazuje, že současní filmaři v Indii dnes zvládnou už i různé žánry, vlastní spíše západním kinematografiím – třeba napínavý thriller. Při jeho sledování si divák možná vzpomene nejen na filmy Quentina Tarantina, ale také na kultovní německý snímek Lola běží o život.
Latinskoamerické panoráma
Ve filmu Dělníci mexického tvůrce Josého Luise Valleho je šestiminutová scéna, na začátku které hlavní hrdina vejde do místního nevěstince. Kamera zůstává venku a sleduje dům, ve kterém zmizel. Žádný střih, jen jeden jediný dlouhý záběr. V něm ale před námi defiluje esence celého Mexika. Pasáci a dealeři se baví s prostitutkami… Přijedou policisté, zase ale odjedou… Pak si jdou všichni nabrousit své nože… Postupně zapadá slunce a my tušíme, že zítra to bude stejné jako dnes… Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o něco ryze formálního. Ano, tato scéna je po formální stránce hodně odvážná. Nepostrádá ale obsah. Síla Dělníků je totiž v univerzální výpovědi – je to film o bezpráví a pomstě malých, utlačovaných a ponižovaných. A přesně takové je kino současné Latinské Ameriky: inovativní, moderní, formálně odvážné, ale zároveň přinášející svědectví o lidech a době, ve které na tomto kontinentu žijí. Mexiko z té nejtemnější stránky, tedy jako zemi zmítanou drogovou válkou, ukazuje nekompromisní Amat Escalante. Stejně jako v předešlém snímku Bastardi, uvedeném na Febiofestu v roce 2009, ani ve svém posledním opusu Heli diváka nešetří. Mezinárodní renomé si už získal i režisér Fernando Eimbcke. Jeho nejnovější opus Sandwich klub, jenž zabodoval na loňském festivalu v San Sebastianu, je křehkým, formálně minimalistickým příběhem dospívání. O budoucnost mexické kinematografie se zřejmě není nutné strachovat, o čemž svědčí suverénní prvotina Claudie Sainte-Luce Úžasná rybička. Další země, která se výrazně hlásí o slovo, je Chile. Alicia Scherson si vydobyla uznání už svými dvěma předešlými produkcemi. Tu nejnovější, snímek Budoucnost, sice natáčela v Římě, vypráví v něm ale příběh dvou chilských sirotků, kteří po tragické smrti rodičů uváznou v italské metropoli. Do hlavní role obsadila dnes asi mezinárodně nejznámější tvář nové chilské vlny Manuelu Martelli, jíž skvěle sekunduje holandská star Rutger Hauer v roli bývalé hvězdy kýčovitých italských historických velkoprodukcí z 50. let. Za pozornost letos určitě stojí dvě výsostně nezávislé produkce z Kuby, které připomenou, kam až to lze socialistickou revolucí dotáhnout. Melasa i Žirafy nabízejí dva pohledy do životní mizérie a způsobu, jak se s ní obyvatelé ostrova svobody po svém vyrovnávají. V našem výběru tradičně nechybí ani země, které se na kinematografické mapě ještě tak výrazně neetablovaly. Z Venezuely je to Špatný účes (Bad Hair) režisérky Mariany Rondón, vítěz festivalu v San Sebastianu, a z Kostariky minimalistický debut Neta Villalobose Vše o peří (All About the Feathers) plný absurdního „jarmuschovského“ humoru.
Rytmy balkánu
Tahákem letošní sekce mapující tvorbu v zemích balkánského regionu bude pocta věnovaná srbskému filmaři Srdanu Golubovićovi, jenž se ve svých snímcích věnuje morální krizi, kterou zanechala válka v duších obyvatel bývalé Jugoslávie. Tvorbu v Srbsku – která je důkazem, že problémy státního financování kinematografie jsou pro inspiraci tím nejméně podstatným – doplňuje nejnovější opus Padělatel u nás oblíbeného Gorana Markoviće. Typicky balkánský humor nenajdeme pouze zde, ale také v chorvatském snímku Knězovy děti, naopak tragické tóny a temno stále přítomného traumatu minulosti na nás dýchne z filmu Pro ty, kteří už nemůžou vyprávět Jasmily Žbanićové. Obraz kinematografie tohoto regionu by nebyl kompletní bez zástupce rumunské nové vlny a ukázky řecké tvorby. V produkci Tudora Giurgia, hosta loňského Febiofestu, vznikl minimalistický, typicky novovlnový Japonský pes v režii debutujícího Tudora Cristiana Jurgia, z kterého na nás ale dýchne i pořádný kus lidství. Řecký Vnitřní nepřítel režiséra Yorgose Tsemperopoulose přeneseně odráží krizi, do které se země najednou propadla, i když je příběhem muže, který jen chce vzít spravedlnost do vlastních rukou. A na poctu Semihu Kaplanogluovi a nedávnou tureckou retrospektivu navážeme alespoň jedním dílem dalšího mistra tamější kinematografie, snímkem Jîn režiséra Rehy Erdema, jenž potěší všechny, kteří v kině hledají čirou filmovost a sílu obrazů.
Světla severu
Během posledních šesti let Febiofestu jsme postupně přiblížili současnou kinematografii Norska, Dánska, Švédska, Estonska a Finska, a to včetně poct osobnostem jako Roy Andersson, Thomas Vinterberg, Fridrik Thór Fridriksson, Jan Troell, Peter Naess nebo Ruben Östlund. Dalo by se říct, že filmy ze severských zemí k Febiofestu nerozlučně patří a že mají u nás hodně příznivců, a to nejen kvůli svému specifickému humoru. Proto jsme se rozhodli založit novou sekci Světla severu, která bude věnovaná tomu nejlepšímu ze zemí Skandinávie, čili Švédska, Norska, Dánska a Islandu, a také Finska a pobaltských států: Litvy, Lotyšska a Estonska. Cestu severem Evropy začneme na sopečných polích Islandu filmem ostříleného tvůrce Ragnara Bragasona Hlava plná metalu (Metalhead), zahajovacím titulem celé sekce, jenž je příběhem dospívající venkovské dívky, která utíká před okolím i před sebou do světa tvrdých rytmů heavy metalu. Delší zdržení nás čeká ve Finsku, odkud se do našeho výběru toho nejlepšího z loňské produkce dostaly hned tři tituly. S drogovým dramatem 8-Ball se do Prahy vrátí Aku Louhimies, jemuž loňský Febiofest věnoval poctu. Díky loňské finské retrospektivě jste se mohli seznámit také s Domem Karukoskim, jenž se ve svém novém opusu Lví srdce (Heart of a Lion) s lehkým odstupem a nadsázkou dokázal podívat na život zavilého neonacisty, jenž musí najednou vychovávat barevné dítě. Režisérka Pirjo Honkasalo patří dnes již ke klasikům finské kinematografie. Je známá především jako dokumentaristka, těch pár hraných filmů, které s dlouhými přestávkami natočila, mají ve Finsku kultovní status. Ten nejnovější se jmenuje Noc v betonu (Concrete Night) a potěší srdce každého, kdo ve filmu hledá nikdy nepřekonanou poetiku 60 let. Ke klasikům dánské kinematografie patří dnes už také Soren Kragh-Jacobsen, jehož drama Hodina rysa by mohlo patřit k emocionálně nejsilnějším zážitkům celého letošního programu. Čeští diváci budou nejspíš znát také Christoffera Boeho, jehož satira Sex, drogy a daně (Sex, Drugs & Taxation) nás zavede do Dánska bláznivých 60. let, kdy se dalo s anarchistickým myšlením hipíka proniknout až do nejvyšších pater byznysu a politiky. Nálepku švédský Forrest Gump si vysloužil snímek Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (The 100 Year Old Man) režiséra Felixe Herngrena, jedno z největších lákadel celé sekce. Mladá švédská režisérka Lisa Langseth není na Febiofestu neznámá, festival uvedl v roce 2011 její debut Milovaná (Pure). Její nový snímek Hotel je tragikomedií o partě outsiderů, kteří si našli kuriózní způsob, jak se vypořádat se svými mindráky. Křehké téma osamělosti a hledání pevného bodu i v tak šťastné zemi jako Norsko dominuje další prvotině v našem výběru, Dohonit vítr (Chasing the Wind), pod níž je podepsán Rune Denstad Langlo. Další drama z Norska, Eventyrland (It´s Only Make Believe), jehož téma kriminální a drogové minulosti hlavní hrdinky má hodně společné s několika dalšími tituly v této sekci, je určitě zajímavé i způsobem, jak vzniklo. Režisér Arild Ostin Ommundsen natočil celý film sám – a to doslova. Na „place“ byl kromě herců jen on, přičemž obsluhoval kameru a zároveň zaznamenával také zvuk. Z pobaltských zemí nabízíme litevsko-lotyšskou koprodukci Hráč (The Gambler), debut Ignase Jonynase, jenž se mistrně pohybuje na křehké hranici černého humoru a tragedie, a pak ještě silné, mistrně napsané i zahrané drama Kertu (Love Is Blind) zkušeného estonského tvůrce Ilmara Raaga, jenž se také nepředstavuje na Febiofestu poprvé. Nesmíme zapomenout ani na dva snímky, zařazené do programu jako zvláštní uvedení. Jsou to norsko-dánsko-česká koprodukce Detektiv Down a finsko-česká koprodukce Láska, soudruhu! V té hraje hlavní roli Kaurismäkiho dvorní herečka Kati Outinen, které jsme letos věnovali samostatnou poctu. A tři produkce ze severu samozřejmě nechybí ani v letošní hlavní soutěži. Ty jsou nesporným důkazem síly severských kinematografií, v nichž nechybí ani renomovaní tvůrci, ani úspěšní debutanti, kteří jsou zárukou budoucnosti. Letošní Febiofest zkrátka bude ve znamení severu!
Proti proudu
Některá témata, zdá se, si přímo říkají o originální přístup, proto se každoročně v této sekci na pomezí experimentu a hlavního proudu objevuje největší okruh filmů, které se zabývají hrdinou v mezní situaci. Ten ztratí nejbližšího člověka a uchýlí se do pouště Wirikuta (mexický Táu) nebo do cizí zasněžené industriální krajiny (belgické Bloudění), případně do absolutního mlčení uvnitř rodinného kruhu (uzbecko-tádžický debut 40 dní ticha), aby našel ztracenou rovnováhu nebo jen zpracoval nevyslovitelnou bolest. Příroda pomáhá hrdinům reflektovat vlastní situaci, ale představuje současně i výrazný estetický prvek. V kanadském filmu Proud se záběry rozbouřené řeky střídají s poklidnými celky lesnaté krajiny podle toho, jak protagonista propadá vlastnímu osudu. Další výrazný impulz představují filmy s dospívajícími hrdiny, kteří pozorují neotřele svět kolem sebe. V izraelském filmu Plastelína sledujeme život v jednom domě v 60. letech očima dívky a ve snímku Vlk následujeme kroky skoro dospělého mladíka současným rumunským činžákem. V obou případech můžeme dům chápat jako metaforu pro zobrazení různých etap lidského života. Zvláštní formu psychodramatu zvolil chilský Strýc, který kombinuje historickou skutečnost, divadelní inscenaci a dokument o skutečném chilském politikovi nahlížený očima jeho synovce. Zcela únikový žánr si naopak vybrala severokorejská pohádková agitka Soudružka Kimová bude létat o hornici, která sní o akrobatické dráze. Tento film je naopak zajímavý tím, co ze skutečnosti v totalitní Severní Koreji neukazuje a nakolik odlišný divácký zážitek může poskytnout evropskému a tamnímu publiku. Argentinský thriller Králičí žena se inspiruje japonskými animovanými mangami. Dalším oblíbeným uměleckým druhem, který snímky z této sekce opakovaně užívají.
Jiný břeh
Letošní Jiný břeh, naše každoroční sekce věnovaná tomu nejlepšímu ze současné queer kinematografie, je nabitý tuctem působivých snímků z rozličných koutů Evropy i ze zemí za jejími hranicemi. Ačkoliv se filmařské styly a narativní postupy liší, mnoho z těchto filmů přináší naléhavé milostné příběhy, které jdou až na dřeň. Některé nám mohou připomenout přetrvávající homofobní předsudky, jiné jsou zasazeny do dalších komplexních problémů, další poskytnou únik do snového světa fantazie. A někdy je humor vskutku tím nejlepším lékem. Ale i v queer kinematografii se zdá nemožné ignorovat vzrůstající naléhavost společensko-ekonomických podmínek, které ovlivňují postavy i příběhy samotné. Navzdory jedinečným odlišnostem se všechny tyto filmy vyznačují touhou po autenticitě a odvahou posouvat hranice zobrazení queer postav na plátně.
Febiofest Junior
Letošní sekci (nejen) pro nejmenší dominuje sen ve všech podobách. Hlavní hrdina snímku Justin: Jak se stát rytířem sní o brnění a chrabrých soubojích, šnek z animáku Turbo pak chce být nejrychlejším na světě, zatímco letadlo Prášek z Letadel by se rádo zůčastnilo největšího závodu na planetě. A nakonec nebojácná Anna v pohádce inspirované Hansem Christianem Andersenem chce najít cestu ke své sestře, jež ovládá mrazivá kouzla. V druhém dílu úspěšné animované komedie Zataženo, občas trakaře se vrátíme k hlavním hrdinům, kteří se střetnou s dalšími produkty „potravinového“ vynálezu – jídlotvory. A v rámci animovaných komedií zavítáme i do české tvorby s režisérem Pavlem Koutským a jeho odvážným pohledem na husitství, kdy se hybateli dějin stali dva neskonalí popletové.
Zvláštní uvedení
Letos se dostává na Febiofestu zvláštního uvedení několika snímkům, na jejichž vzniku se podíleli také čeští producenti a jež míří do domácí distribuce. Předpremiéry komedie Láska, soudruhu! finské režisérky Taru Mäkelä a Detektiv Down norského režiséra Bårda Breiena přijedou do Prahy podpořit tvůrci i hlavní představitelé. Další úspěšnou koprodukcí, ověnčenou cenou diváků na nedávném Berlinale, je snímek Sametoví teroristé slovenské režisérské trojice Peter Kerekes, Pavol Pekarčík a Ivan Ostrochovský, dokument, jenž hranice tohoto žánru v mnohém přesahuje. U další koprodukce A Very Unsettled Summer rumunské filmařky Anky Damian se sešli tvůrci, herci i producenti z Rumunska, Švédska, Velké Británie a České republiky. V premiéře bude na Febiofestu uvedena i ryze česká produkce Pojedeme k moři, režijní debut Jiřího Mádla, jenž na konfrontaci se světem ještě čeká.
Pocta: Isaach de Bankolé
Isaach De Bankolé, herec původem z Pobřeží slonoviny, se prosadil nejprve na poli filmového průmyslu ve Francii, kde získal prestižní národní ocenění, cenu César za herecký výkon ve film Black Mic Mac (1986). Hereckou kariéru a uznání kritiků mu však pomohla získat a následně upevnit až spolupráce s renomovanou francouzskou režisérkou Claire Denis, se kterou ho pojí kořeny černého kontinentu. Jejich společným průlomovým dílem je drama Čokoláda (1988), které započalo jejich spolupráci na filmech s tématy kulturní tradice africké komunity v koloniálním období a černošských přistěhovalců v Paříži. O dvacet let později se znovu setkali při natáčení filmu Sama v Africe (2009). Bankolé je však znám také jako dvorní herec amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. V jeho filmech se herec představil nejprve ve vedlejších rolích – v segmentu povídkového filmu Noc na zemi (1991) byl obsazen do role pařížského taxikáře, jako zmrzlinář se objevil ve snímku Ghost Dog – Cesta samuraje (1999) a hrál také v povídkovém filmu Kafe a cigára (2003). Hlavní roli získal až v Jarmuschově snímku Hranice ovládání (2009), kde ztvárnil nemluvného gangstera s téměř neměnným výrazem ve tváři. Bankolé spolupracoval mimo jiné také s režiséry jako je Lars von Trier (Manderlay, 2005) nebo Julian Schnabel (Skafandr a motýl, 2007). Zatím posledními filmy, do kterých byl herec obsazen, jsou thriller Otrokem (2010), jenž poukazuje na praktiky novodobého otroctví v civilizovaných zemí, a vizuálně podmanivé drama Georgova matka (2013) nabízející vhled do odlišné kulturní tradice africké komunity v USA. Isaach De Bankolé si vyzkoušel také pozici za kamerou a v roce 2000 režíroval svůj debut Traveling Miles: Cassandra Wilson.
Pocta: Barbora Bobul'ová
Barbora Bobuľová (*29. dubna 1974) Krásná rodačka ze slovenského Martina je absolventkou Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, celovečerně debutovala v československém dramatu Juraje Lihosita Vlakári (Commuters, 1988). Tuzemským divákům je známá kupříkladu jako princezna Pavlínka z pohádky Nesmrtelná teta (1993) režiséra Zdeňka Zelenky. V roce 1995 se přestěhovala do Itálie a již o dva roky později se objevila ve filmu Princ z Homburgu (Il principe di Homburg/The Prince of Homburg, 1997), historickém válečném dramatu, které se ucházelo o Zlatou palmu v Cannes. V Itálii se profesně rychle etablovala a dnes je držitelkou mnoha cen a oblíbenou a často obsazovanou herečkou. Za svou kariéru spolupracovala s mnoha slavnými kolegy, k jejím nejatraktivnějším snímkům z pohledu obsazení patří Cizinec (1999). Kromě ní si v netradičně pojatém dramatu o hrůzách války zahráli i Gérard Depardieu, Vannesa Redgrave nebo Franco Nero. Mezi její největší úspěchy se řadí role v mysteriózním dramatu Svaté srdce (2005) režiséra Ferzana Ozpeteka. Za ztvárnění ambiciózní a moderní ženy, jež je najednou konfrontována s vlastním svědomím i duševní chorobou, získala hned několik ocenění, mj. i Donatellova Davida pro nejlepší herečku. První anglicky mluvený film natočila v roce 2008 – ve dvoudílném televizním snímku Coco Chanel zosobnila mladší „já“ známé módní návrhářky, úloha starší Coco připadla Shirley MacLaine. Kromě dramatických partů zkoušených žen však hravě zvládá i komické jednohubky, jak dokázala vedlejší rolí bývalé východoevropské pornoherečky v tragikomedii Jen klid! (2011). Naposledy se prozatím objevila po boku Erica Bany nebo Rebeccy Hall v britském thrilleru Johna Crowleyho Closed Circuit (2013) o teroristických útocích v centru Londýna.
Pocta: Sylvain Chomet
Francouzský animátor, režisér a scenárista Sylvain Chomet se narodil ve Francii v roce 1963. O výtvarné umění a kresbu se zajímal již od dětství. Po absolvování prestižní výtvarné školy v Angouleme se Chomet začíná věnovat vlastní tvorbě jako kreslíř komiksů, z nichž první se jmenoval The Secret of Dragonflies (Tajemství vážek), byl vydán v roce 1986 a zahájil velmi úspěšnou řadu dalších komiksových příběhů. Sylvain Chomet ale toužil svým kresbám vdechnout život a tak v roce 1989 začal připravovat svůj první krátkometrážní animovaný snímek Stará dáma a holubi. Metaforický příběh o pitoreskní francouzské důchodkyni a chudém a hladovém pařížském pochůzkáři, obézních holubech a touze po blahobytu vynesl Chometovi jeho první nominaci na Oscara v roce 1997. I přestože cenu ten rok vyhrál snímek Geriho hra, i nominace znamenala pro mladého tvůrce obrovský úspěch. Nejenže Chomet získal mezinárodní renomé, ale přišla i pracovní nabídka od společnosti Disney. Chomet ji sice přijal, ale pracovní zkušenost v tak obrovském studiu vůbec neuspokojila jeho kreativního ducha a dovedla ho k přesvědčení, že dále chce pracovat sám. V roce 2003 má premiéru jeho celovečerní debut Trio z Belleville. Melancholická komedie byla opět nominována na Oscara a definitivně ustanovila Chometa jako výjimečného animátora s jedinečným rukopisem a poetikou. Jeho prozatím poslední animovaný film, Iluzionista, to jen potvrdil. Film vznikl podle nerealizovaného scénáře Jacquese Tatiho, kterého Chomet celý život velmi obdivoval. I přes nepříliš nadšené přijetí svého hraného celovečerního debutu, filmu Attila Marcel (2013) a finanční neúspěch své produkční společnosti Django films, ale Sylvain Chomet patří mezi nejvýraznější osobnosti filmové animace.
Pocta: Kati Outinen
Finská herečka Kati Outinen se narodila v roce 1961 v Helsinkách. Tam také vystudovala divadelní akademii pod vedením kontroverzního režiséra Juoko Turkky, divadelnímu herectví se věnovala několik let i po ukončení studií. Její první filmovou rolí byla teenagerka Lizzy v dramatu o dospívání a rebelii Živote, tady jsem! Tapia Suominena z roku 1980. Do širšího povědomí filmových diváků i kritiků se ale dostala až o šest let později, první z dlouhé řady spoluprací s legendárním finským režisérem Aki Kaurismäkim. Stíny v ráji vznikly v roce 1986 a Outinen se zde poprvé objevila po boku herce Mattiho Pellonpää. Představovali netypický milostný pár, prodavačku a popeláře, jakési outsidery moderní společnosti. I její další role jsou si s prodavačkou Ilonou v řadě rysů podobné. Málomluvné, společností vyděděné hrdinky, které najdou sílu k osobní mstě jako v Iris ve filmu Děvče ze sirkárny. Za roli Irmy v poslední části Kaurismäkiho „finské trilogie“ Muž bez minulosti (2002) získala Outinen jedno z nejprestižnějších hereckých ocenění, Zlatou palmu z MFF Cannes v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon. I přestože se Kati Outinen nejvíce proslavila spoluprací s Aki Kaurismäkim, natáčí i s řadou dalších tvůrců v rámci finské kinematografie, ale i řadě koprodukčních projektů. Čeští diváci měli možnost Kati Outinen vidět například v romantické komedii na pozadí studené války Láska, soudruhu! (2013) nebo ve finsko-českém koprodukčním hororu Sauna (2008). Nejvýrazněji se ale českým divákům zapsala do paměti svou rolí ve filmu Viktora Tauše Klauni (2013), za kterou byla nominována na cenu Český lev v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon. Kati Outinen se mimo filmové tvorby v současné době věnuje i pedagogice, vyučuje herectví na Divadelní akademii v Helsinkách, na které před lety sama studovala. překračuje žánrová vymezení, ale i hranice národních kinematografií: čeští diváci měli možnost obdivovat její výkon v roli Sylvie ve filmu Viktora Tauše Klauni, za kterou byla nominována na cenu Český lev v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon.
Pocta: Gianni Amelio
Gianni Amelio (*20. ledna 1945) Italský scenárista a režisér patří k evropským festivalovým stálicím. Během studia filozofie se začal zajímat o kinematografii, stal se přispěvatelem redakce literárně-filmového časopisu a pořádal veřejná promítání a následné debaty. Na konci 60. let začal pracovat jako asistent režie (např. u Vittoria De Sety) a uchytil se také v italské státní televizi, která dávala šanci mladým talentům. Zde prošel školou různých žánrů a již jeho televizní snímky se dočkaly ocenění na festivalech. Celovečerně debutoval filmem Colpire al cuore (1983), v němž kromě problematiky terorismu detailně rozebíral i vztah otce a syna. Drama rodinné i společenské s Jeanem-Louisem Trintignantem v roli otce získalo hned několik cen na festivalu v Benátkách. Ameliovo dětství bylo poznamenáno absencí otce, což často ve své tvorbě akcentuje. Cestu k širšímu mezinárodnímu publiku si otevřel v roce 1990, kdy uvedl svou adaptaci románu Leonarda Sciasciy Otevřené dveře, která byla mimo jiné nominována na Oscara za nejlepší zahraniční film. Vypráví příběh jedince čelícího nátlaku společnosti i politického zřízení (soudce odmítající trest smrti a snažící se před ním ochránit trojnásobného vraha). Ve středu Ameliova uměleckého zájmu stojí totiž vždy člověk, individualita ovlivňovaná bezútěšnou či komplikovanou sociální situací. Ve svých dílech se proto často pouští i do poučené studie prostoru, v němž se jeho hrdina ocitá a interaguje. Zaobírá se tak odhalováním povahy bytí v rodné Itálii (Zloděj dětí, 1992), ve velké Číně (Chybějící hvězda, 2006) nebo posttotalitní Albánii (Lamerica, 1994). Portrét lidské bytosti zakleté do tenat společnosti představil i v roce 2011, kdy adaptoval nedokončený autobiografický román Alberta Camuse První člověk. Mezi lety 2008–2012 byl Gianni Amelio ředitelem filmového festivalu v Turíně.
I ty jsi filmařem: Filmy mobilem!
Dvacátý první ročník Mezinárodního filmového festivalu Febiofest přináší i soutěž snímků natočených mobilními telefony s limitem stopáže od jedné do pěti minut. Celkem se sešlo padesát krátkých filmů, z nichž domací filmoví profesionálové vybrali finálový soubor šesti snímků. „Šestka“ se tak utká o přízeň poroty složené z uznávaných filmařů – hostů Febiofestu – s nimiž finalisté absolvují i workshop a poslechnou si rady do dalšího filmařského života. V neděli 23. března však budou veřejnosti promítnuty nejen snímky finalistů, ale také další „sedmička“ krátkých filmů, jež zaujaly, nicméně do finále se neprobojovaly. Pro amatéry nezapomenutelná příležitost zhlédnout svá díla na plátně mezinárodního filmového festivalu!
Rytmy balkánu: Srdan Golubovič
Charismatický Srdan Golubović, narozený v roce 1972 v Bělehradě, patří mezi nejvíce oceňované srbské filmové tvůrce současnosti. I přestože jeho filmografie není nijak rozsáhlá, čítá pouze několik děl, všechny jeho celovečerní filmy byly uvedeny a oceněny na významných světových festivalech, jakými jsou Berlinale, MFF Toronto nebo MFF Rotterdam. Celovečerní debut Srdana Goluboviće, film Absolutní sto (2001), se věnuje tématu poválečných traumat a krevní msty, které se staly pro Golubovićovu tvorbu příznačné a v určité formě se objevují i v jeho dalších celovečerních filmech. Past je příběhem milujícícho otce, který je donucen spáchat nájemnou vraždu, aby zachránil svého těžce nemocného syna. V Kruzích (2013) se postavy snaží vyrovnat s traumatem, které způsobila nespravedlivá smrt muže během války v Jugoslávii. Marko se zastal muslimského obchodníka a jeho odvaha ho stála život. Kruhy měly premiéru na 63. Berlinale a byly oceněny na festivalu v Sundance cenou zvláštní poroty. Ta film považovala za výjimečný, protože „nás nutí uvědomit si absurditu a nesmyslnost války ve všech jejích podobách”. Srdan Golubović ale nepůsobí pouze jako filmový režisér. Značnou část své energie věnuje i filmové produkci, působí ve společnosti Baš celik, která se orientuje na tvorbu hudebních videí, reklam, marketingových kampaní a také na produkci krátkých filmů a podporu nezávislých tvůrců. V současnosti působí Golubović i jako externí pedagog na Katedře filmové režie na Fakultě dramatických umění v Bělehradě.